2. díl

Jednou když jsem se chystala na jednu ze svých velmi častých a skoro nekonečných procházek jsem si přivstala a šla se na útes podívat na východ slunce. Je to nádhera když vidíte, jak se sluneční paprsky odráži od hladiny a tříští se a trpytí na hladině. Cítila jsem svěží vzuch nasáklý mořskou vodou. Měla jsem pocit, že sem letěl přes celý ten oceán, jen aby mě tu na pár vteřin ofoukl. Roztáhla jsem ruce, abych ho lépe cítila a potichu si začala pobrukovat jednu mou oblíbenou píseň. Najednou kolem mě někdo proběhl a ten kousek útesu na kterém jsem stála se pohnul. Znehybněla jsem. Pomalu jsem se podívala pod nohy. Útes se se mnou pomalu, ale jistě pohyboval. Chtěla jsem udělat krok zpátky, ale jen jsem přenesla váhu, útes se ulomil. Viděla jsem jak padá dolů a chvíly balancovala na utrženém okraji. Pak jsem ale přepadla a padala dolů.

Padala jsem stále, bylo to snad nekonečné. Ten vítr, který se mi předtím tak líbil mě teď šlehal do tváře. Nemohla jsem kvůli němu pořádně otevřít oči, ale možná bylo dobře. Za chvilku jsem ucítila na tvářich kapky vody z vln tříštících se o útesy. Věděla jsem, že to nebude trvat už moc dlouho. Říká se, že než víla umře, promítne se jí před očima celý život. U mně to tak nebylo. Nemyslela jsem na nic, jen se zavřenýma očima vnímala a jen hádala co se děje kolem. Už jsem slyšela vlny těsně pod sebou. Tak už jen chvilka.... Najednou jsem ucítila něčí ruce kolem pasu a pak to se mnou škublo. Vítr mně už nešlehal do tváře, tak jsem otevřela oči. Vzdalovala jsem se od vln. Pak jsem uviděla i okraj útesu a park. Potom mně moje záchrana položila do měkké trávy. Neměla jsem sílu se zvednou a poděkovat jí. Jen jsem tam ležela a pomítala si, co se mi před chvílí stalo.

Pak se mi síla vrátila a já vyskočila na nohy. Rozhlédla jsem se kolem, kdo mně to zachránil? Nikdo na to nevypadal, jen jedna dívka šla ode mně. To bude asi ona. Rozběhla jsem se "Počkej!" Dívka se zastavila a ohlédla.

"Já?"

"Jo." doběhla jsem k ní "To ty jsi mě zachránila?"

Rozhlédla se kolem "Jo, asi jo." už se chystala, že se otočí a zase půjde.

Chytla jsem ji za ruku "Děkuju...."

"Hmm" pokrčila rameny " A za co?"

"Za co?!" to mě trochu vyvedlo z míry "No co třeba za to, žes mi zachránila život?"

"No a?"

Tak tohle mě víc než vyvedlo z míry "Jak no a? Měl by z tebe teď být hrdina ze tvou odvahu a ty řekneš jen no a?!!" už jsem na ni trochu křičela, ale jen trochu...

Ta holka se mi vyvlíka a s pohledem Si ty normání? odcházela pryč.

"Hele!" skočila jsem před ni "Ty si mi zachránila život a to není jen, že řekneš no a, a odejdeš. Víš ty co? Celý tenhle svět je špatně, vladne tady zlo a násilí a když už se stane něco dobrý tak nad tím lidi jen pokrčí rameny..."

"A co je na tom špatně?!" Nedělala si ze mně srandu, bohužel ne.

"Co?" pozorovala jsem jednu babičku co seděla kousek od nás na lavičce. Prošel kolem ní nějakej kluk a prostě jí jen tak sebral kabelku. Jen se sehnul a vzal ji. Vytáhl z ní peněženku a kabelku zahodil. Z peněženky vytáhl peníze, strčil si je do kapsy a peněženku zahodil.

"To snad není možný..." špitla jsem "Víš jde o to, že já nesnáším násilí" v tu chvíly jsem natáhla ruku a toho kluka jsem praštila. Svalil se na zem. "Je to prostě špatně...! Dřepla jsem si, vytáhla mu z kapsy ukradené peníze a pomalu odcházela. Cestou jsem sebrala ještě peněženku a kabelku. Vše jsem dala tak jak bylo a vrátla to té okradené babičce. A ta, místo aby mi poděkovala mě přetáhla kabelku se slovy "Zlodějko!" Proč mně to vůbec ještě překvapuje?

Celý zbytek dne jsem pak přymýšlela nad tím co se stalo. Vždyť se lidem nějak musí ukázat co je dobré a co špatné... Odpověď jsem hledala v knihovně. Nic. Jediné co jsem našla bylo, že v Sadu musí rozkvést třeba jen jeden kvítek, ale problém je ten, že nevím kde ten Sad je a jak mám ten strom donutit, aby rozkvetl?! Asi ho budu muset zalívat jak divá. Pokud ho teda najdu.

Večer jsem se jako obvykle proplížila do divadla. Počkala jsem až všichni odejdou a šla do kostymérny. Nejen, že tam bylo plno úžasných kostýmu a i těch méně úžasných, ale byly tam noty. Nikdy jsem nezpívala jen tak nazdařbůh, ale vždy to bylo něco jako modlitba. "Tohle bude ono..." Vytáhla jsem jednu složku a nalistovala to co jsem hledala. Pak jsem si stoupla doprostřed pódia a začala zpívat, ne nahlas ale potichu, aby o mě nikdo nevěděl

"Pitiful creature of darkness..... What kind of life have you know?   God give me courage to show you, you are not alone......"

( Ubohé stvoření z temnot.... Jaký život jsi poznal? Bůh dal mi sílu ukázat ti, že nejsi sám..... )

Vtom jsem uslyšela nějaký šramot. Nebyly to myši, ty nedělají takový hluk. Pak jsem ji uviděla. Tu dívku co mně zachránila.

"Zpíváš vážně nádherně..." usmála se "Já jsem Amber"

"Já Christina..."

Obrázek Amber máte v postavách :)